První zmínky o identifikačních známkách u amerických vojáků sahají až do období občanské války (1861–1865). Vojáci si tehdy vyráběli vlastní provizorní „známky“ z dostupných materiálů, knoflíků, kousků kovu, dřeva či papíru, do nichž ručně vyrývali své jméno a jednotku. Cílem bylo jediné zajistit snadnější identifikaci. Neexistoval žádný oficiální standard a každý štítek byl originálem. Povinnost nošení oficiálních identifikačních známek v americké armádě byla stanovena v roce 1913. Během 1. světové války se staly běžnou součástí výstroje amerických vojáků. Byly jednoduché, kulaté z hliníku a údaje jako jméno, hodnost, jednotka nebo číslo se do nich razily ručně pomocí jednotlivých raznic. Každý kus tak nesl stopy ruční práce a stal se osobitým dokladem své doby. Na přelomu 19. a 20. století se začaly rozšiřovat mechanické adresovací systémy společnosti Addressograph Company, později Addressograph-Multigraph (AM). Jejich základem byly kovové adresní štítky s reliéfně vyraženými údaji, které se pomocí zařízení Addressograph používaly k rychlému a opakovanému tisku adres na obálky, korespondenci a další dokumenty. Stroje Graphotype sloužily k jejich výrobě a staly se běžnou součástí kanceláří, podniků i velkých organizací. Stejný princip mechanické ražby kovových štítků našel následně uplatnění také ve vojenské oblasti. Americká armáda začala využívat stroje Graphotype k výrobě osobních identifikačních známek, tzv. Dog Tags. Za 2. světové války se rozšířily robustní razicí stroje řad 6100, 6200, 6300 a další, které umožňovaly rychlou a přesnou ražbu jména, armádního čísla a dalších identifikačních údajů vojáka. Vojenské identifikační známky používané příslušníky U.S. Army od počátku 2. světové války byly vyráběny z různých kovových materiálů. Zpočátku se používal především Monel (slitina niklu a mědi), dále mosaz a později také ocel a nerezová ocel. Známky měly obdélníkový tvar se zaoblenými rohy a charakteristickým malým zubem. Tento výřez, zoubek či zub, zvaný „notch“, sloužil k přesnému usazení a orientaci známky v přenosném zařízení Addressograph Model 70, které používali armádní medici k přenosu identifikačních údajů ze známky na zdravotnickou dokumentaci. Nesloužil tedy k zasunutí známky do úst, jak praví rozšířený mýtus. S postupným vyřazováním těchto zařízení na počátku 70. let zmizel také charakteristický zub a známky získaly hladký tvar. Každý voják dostával dvě identifikační známky s řetízky, které nosil na krku. V případě úmrtí na bojišti zůstávala jedna známka u těla pro potřeby identifikace a evidence padlého vojáka. Druhá byla odebrána a sloužila k následným administrativním úkonům a evidenci úmrtí.
IR