@WestBohemia1945

 

 

 

První zmínky o identifikačních známkách u amerických vojáků sahají až do období občanské války (1861–1865). Vojáci si tehdy často vyráběli vlastní provizorní „známky“ z dostupných materiálů – knoflíků, kousků kovu, dřeva či papíru – do nichž ručně vyrývali své jméno a jednotku. Cílem bylo jediné: zajistit, aby mohli být po boji snadněji identifikováni. Neexistoval žádný oficiální standard a každý štítek byl originálem. Teprve během 1. světové války se objevily první oficiálně vydávané hliníkové identifikační štítky. Byly jednoduché, kulaté, a údaje jako jméno, číslo jednotky nebo vyznání se do nich razily ručně pomocí jednotlivých raznic. Každý kus tak nesl stopy ruční práce a stal se osobitým dokladem své doby. Ve 2. světové válce však nastal zásadní zlom s nástupem mechanizované výroby identifikačních štítků. Armáda začala používat robustní razicí stroje Addressograph Graphotype řady 6100, G1 a další, které umožňovaly rychlou a přesnou ražbu kovových štítků se jménem, armádním číslem a dalšími údaji vojáka. V poválečném období se pak nejrozšířenějšími modely staly stroje řady Graphotype 350, 355 a jiné. Spolehlivě sloužily několik desítek let a díky svému jednoduchému, čistě mechanickému pákovému systému, který připomíná „jednorukého banditu“, se staly nepostradatelnou součástí vojenské administrativy. Přestože se již nevyrábějí, jsou dodnes dostupné, velmi vyhledávané a patří k nejoblíbenějším strojům celé řady. Jsou malé, přenosné a ideální pro výrobu psích známek v terénu, a to bez nutnosti použití elektřiny. S postupem času byly mechanické modely doplněny a později nahrazeny elektrickými stroji, které dále urychlily práci a zvýšily přesnost i pohodlí obsluhy. Klasické stroje Graphotype si však dodnes drží své místo mezi sběrateli a historiky – jako připomínka éry, kdy se trvanlivé kovové dog tags vyráběly poctivou mechanickou technikou. IR#WestBohemia1945